Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kočičí básně

 

Co mi říká kočka

( Eva Beranová )

Pojď ke mně blíž…
Mluv na mě!
Z tvého hlasu poznám,
co jsi zač…
Umíš-li ctít svobodu,
zůstanu s tebou…

Úplně mě poznáš,
až si to zasloužíš…
Budu žít vedle tebe –
skromná i náročná –
můžeš mě trochu rozmazlovat –

Zavoláš na mě –
možná nepřijdu.
Nebudeš mě volat –
přiběhnu k tobě.
Chceš mě hladit?
Nech mě! Nemám náladu!
Nechceš mě hladit?
Ale já tě potřebuji!

Co děláš? Ty čteš?
Nech toho!
Já jsem tady!
Nevidíš?

Jsem tichá společnice tvého snění,
sedím, mlčím
a dívám se na tebe štěrbinkami očí.
Nikdy nepoznáš,
jestli tě obdivuji,
nebo se ti vysmívám…

Když tě opustím,
pochop mě prosím.
Já tě nezradila,
jenom jsem poslechla hlasy,
které ty neuslyšíš…
Je to volání úplňku,
je to šumění noci,
je to podivné vábení
padající z hvězd…

Když mě opustíš,
nepochopím tě…
Zradila jsi mě!
Věř mi,
mám tě stejně ráda
jako domov, který jsi mi dala.
Stůj při mně –
jsem zranitelná.
Ochraňuj mě –
potřebuji bezpečí.
Nezlob se na mě,
když tě neposlechnu.
Nedělám to schválně…
Taková už jsem…
JÁ,
TVOJE KOČKA!

 

 

Smrt černého kocoura

( Eva Beranová )

Uprostřed noci se náhle zvedl…
Něco ho volalo…
Svítila bílá tma.
Sníh uklidňoval.
Jiskřila věčnost
v ledovém mlčení.
Šel těžce k oknu…
Pak vrávoravě obcházel světnici.
Důvěrně známé věci
byly najednou tak cizí,
odtahovaly se od něho
a studily…
Byl sám.
Krev tekla pomalu.
Několikrát vykřikl –
žalostně, prosebně.
Bylo ticho…
Nohy ho zrazovaly.
Únava byla silnější než smrt,
silnější než touha po jaru.
Tichoučce mňoukl –
Nic.
Lidský hlas tolik podobný předení
se neozval.
Oddechování spáčů se nepřetrhlo.
Bylo až rouhavě spokojené
v této chvíli předělu
kočičího života a smrti.
Vykřikl žalostně.
A znovu, znovu –
Rozespalý ženský hlas
napolo konejšivě,
napolo napomínavě
zamumlal jeho jméno.
A bylo ticho.
Nepřišel nikdo…
Dovrávoral pod křeslo
/jak často na něm sedával!/
Nohy ho zradily úplně.
Naposled bolestně vykřikl
a padl na zelené lino
vzdáleně připomínající louku…
Převrátil se na pravý bok.
Jeho chladnoucí hlavu
olízl drsný a něžný jazýček
obrovské kočky.
Snad pro něj přišla jeho máma
/dávno na ni zapomněl!/
Vyhublé nemocné tělíčko
se zhroutilo do sebe,
aby se vešlo jako kulička
do dlaně vzpomínek na štěstí.
A on byl znovu černým koťátkem,
sameťáčkem, plyšáčkem, jiskřičkou,
čertíčkem, hebounkým peříčkem,
pupíčkem, dráčkem, ouškama,
bříškem na nožičkách…
Pak to přišlo.
Ani to nebylo tak zlé…
Zavanul chlad
a pak zas jemňoučké teplo…
Místností prošla kočičí bohyně Bastet.
Přišla zavřeným oknem
a odnesla v hedvábných tlapkách
s pěstěnými stříbrnými drápky
unavenou dušičku do kočičího nebe.
Vzala ji opatrně,
jako opatrně neseme v dlaních
chvějící se koťátko,
na kterém nám náhle
a nepochopitelně záleží…

 

Dva kocourci


Náš kocourek černobílý
nepostojí ani chvíli.
Běhá pořád po dvoře,
ocásek má nahoře.

Když se lekne,
tlapkou sekne,
vrčí a prská,
ocáskem mrská.

Náš kocourek Bublinka,
zrzavá má ramínka.
Bříško pěkně běloučké
a tlapičky heboučké.

Očička má rezavá,
radost všude rozdává.
Měkký je jak klubíčko,
ráno chodí na mlíčko.

 

 

Kočičí půlnoc

( Eva Beranová )

Včera v noci za mnou přišly
všechny naše kočky
dávno zemřelé…
Postavily se do půlkruhu
a ve světnici zšeřelé
svítily jejich oči –
tajemné malé plamínky
s barvami duhovými,
přízračné drahé kamínky,
co ztratily se s nimi,
měsíční světlo v kapkách rosy…
Snad vyčítají –
snad prosí?

Mlčky sedly a čekaly.
Mají nekonečně času.
Nemoci v nich nehlodají,
rány už dávno nebolí.
Oči mají nehybné.
Nemžikají,
nesevřou se do líných štěrbinek.

Něco mě zabolelo.
Asi pár vzpomínek.
Odpusťte,
někdy jsem měla na vás
tak málo času…
Zmizely.
Byly to jen fantómy
milých bytostí –
a lekly se mého hlasu.

 

Kočičí oči

pronikavě upřimný
a manévr úhybný
z nich najednou kouká
vobčas přimhouřený
najednou hračkou rozzářený
s leskem a jiskrou dravčí
zrovna spadýno máš na pavouka
zas někdy jemně potutelný
ve tmě zrcadlem zářícím
s uzlíkem na provázku si hrající
jiskřivě stále jasné a přitom zrající
pak strachem hluboký, kulatý
prostě občas jsou tak jako ty
často s nima promlouváš
- když zrovna neškrábeš a nemňoukáš


                                                  Napsali jste svoji báseň? pošlete mi ji!